| Příčina úmrtí |
Tragedie v Alprechu, Michal Havrda
REVI č.34
Čtvrtek 12. října 1944, 8.50, základna Royal Air Force Bradwell Bay. Za příjemného podzimního počasí začínají po perimetru letiště pojíždět Spitfiry 310. perutě a řadí se na dráze. Za kniplem jednoho z nich, stroje MH839, sedí F/Sgt Jaroslav Kauer. Patří ke garnituře mladých československých pilotů, kteří k bojovým jednotkám RAF nastoupili během roku 1944, aby doplnili stavy perutí po ztrátách z minulých let. U třistadesítky, kam přešel od třistatřináctky, létá od začátku září. I přes relativně krát kou dobu, po kterou je u jednotky, se už zúčastnil mnoha bojových akcí. V drtivé většině se jednalo o doprovody mohutných svazů čtyřmotorových bombardérů od Bomber Command RAF, které útočily jak na cíle v okupované západní Evropě, tak především v nacistickém Německu.
Úkolem dnešní operace Ramrod 1328 je poskytnout ochranu 111 Halifaxům a 26 Lancasterům od 6. a 8. Group, jejichž cílem se má stát ropná rafinérie ve Wanne Eickel nedaleko Dortmundu v průmyslovém Porůří. Vzhledem ke vzdálenosti cíle a doletu Spitfirů Mk.IX, přelétly 310. a 313. peruť v čele s velitelem wingu W/Cdr Vybíralem DFC s prvním ranním světlem ze své domovské základny North Weald bližší letiště Bradwell Bay na kontinentu. Setkávají se s poslední čs. stíhací perutí, zde trvale umístěnou třista dvanáctkou. Ta se sice dnešního Ramrodu také zúčastní, ale v sestavě Bradwell Bay wingu1), který do akcí vodí stíhací eso W/Cdr "Birdy" Bird-Wilson DFC&Bar2).
8.55, start. 24 Spitfirů obtěžkaných 90galonovými přídavnými nádržemi stoupá, aby se setkalo se svými chráněnci. Doprovod nad cílovou oblast probíhá bez větších problémů a podle plánu. Po nepřátelských stíhačkách ani vidu, zato flak, kterým je teď Německo doslova přecpané, je tvrdým protivníkem. Intenzivní palba si dnes vybírá svou daň "pouze" u bombardérů. Mnoho jich je poškozeno, pět čtyřmotoráků jde postupně k zemi3).
Ani samotné bombardování se příliš nepovedlo. Hustý černý dým, valící se z jednoho ze zásobníků rafinérie, který dostal hned na začátku náletu přímý zásah, bránil přesnému zaměření. Většina bomb tak dopadla mimo cíl. Rafinérie podle německého hlášení nebyla příliš poškozena, zničena ale byla blízká chemická továrna GAVEG a 24 domů v jejím okolí. Zahynulo 103 německých civilistů, dva totálně nasazení dělníci a jeden válečný zajatec. Mnoho obětí bylo zasaženo a zasypáno v nouzových úkrytech.
Při zpátečním letu sice českoslovenští stíhači ve velké výšce nad Borkenem vidí kondenzační stopy, což by mohlo naznačovat přítomnost Luftwaffe, větší starosti jim ale působí ubývající palivo. Jsou ve vzduchu už skoro 2 hodiny a do Anglie je ještě daleko. "Domů" na North Weald to vyjde tak tak.
Albion je již na dohled, když se v rádiu ozývá F/Sgt Kauer, jemuž se ručička palivoměru nebezpečně přiblížila k nule. Od svého velitele, S/Ldr Hartmana dostává povolení sednout na nejbližším letišti a odpoutává se od formace. Jde na přistání v Bradwell Bay, které je těsně u pobřeží a odkud se před třemi hodinami vydal na dnešní sveep.
Začíná obvyklý rituál. Nastavit vrtuli, vysunout klapky a podvozek, utáhnout upínací pásy. Zdá se, že přistání proběhne tak, jak má. Dílem okamžiku je vše jinak. Merlin několikrát škytne, pak se úplně zastaví. To, čeho se pilot obával, je tady. Došel zbytek paliva. Spitfire ztrácí rychlost, propadá se a havaruje. Lomoz, skřípění kovu, jiskry. K havarovanému stroji přibíhá osazenstvo základny a s údivem z něj vytahuje naštěstí jen lehce zraněného pilota. Ten se po ošetření druhého dne vrací ve spojo vacím Tiger Mothu4) ke své peruti do North Weald. Dnešní havárie pro něj dopadla relativně šťastně, příští měsíce však ukáží, že nebyla poslední a nejhorší ...
Pro úplnost zbývá dodat, že zbytek perutě přistál spolu s 313. squadronou ve 12.20 v North Weald. Letoun MH839 byl klasifikován jako E, tedy zničen5).
Jaroslav Kauer se narodil 8. března 1919 v Dlouhomilově, malé vísce nedaleko Šumperka. Po ukončení obecné a měšťanské školy odešel v roce 1933 do Zlína, kde se v Baťových závodech vyučil soustružníkem a začal zde i pracovat. Byl vášnivým, výtečným a nadějným atletem, běžcem na střední tratě. Svými výkony se propracoval až do dorostenecké reprezentace ČSR. Mezi jeho mnoha úspěchy je i mistrovský titul z roku 1937 z běhu na 800 metrů.
V té době se nad naší republikou pomalu, ale jistě začala stahovat černá mračna německé rozpínavosti. Během mobilizace nastoupil v červenci 1938 ke 4. leteckému pluku jako letecký mechanik. Po demobilizaci se vrátil zpět do Zlína, kde ho také v březnu zastihla okupace zbytku republiky. Byl vychováván v tradici odkazu TGM. a s okupací se nesmířil. Tak jako mnoho jiných i on odchází do zahraničního odboje.
Hranice do Polska tajně přechází v noci z 9. na 10. června 1939. Události naznačovaly, že tato země bude další v pořadí, proti níž bude bezprostředně namířena německá expanze. Naši letci a příslušníci pozemního personálu zde ale nenašli takové podmínky, jaké očekávali, neboť polské úřady o ně neprojevovaly vážný zájem. Stejně jako velká většina ostatních se i Kauer upsal Cizinecké legii a 29. července odplouvá z Gdyně na palubě polské lodi Chrobry do francouzského přístavu Boulogne s/M. Když o dva dny později v Boulogni z parníku vystoupil, určitě netušil, jak blízko je svému osudovému místu. Po týdenním pobytu odjíždí přes Paříž do vstupního střediska legie v Marseille. Odtud se v polovině srpna dostal lodí do Sidi-bel-Abbés v severní Africe k 1. pluku Cizinecké legie. Čekala ho neradostná vyhlídka na pětiletou službu, ke které se zavázal při podpisu. Jedinou útěchou mu mohl být ústní příslib, že po vypuknutí války bude zařazen do pravidelné francouzské armády. Po vstupu Francie do války se přihlásil do tvořící se československé zahraniční armády. Přesunul se zpět na kontinent, absolvoval poddůstojnickou školu a v listopadu byl v hodnosti svobodníka přidělen jako letecký mechanik k letecké skupině v Agde.
Po porážce a pádu Francie, v době plné rozčarování, chaosu a zmatků odplouvá 24. června 1940 na palubě lodi General Chanza z přístavu Port Vendres do severoafrického Oranu, odkud vlakem pokračuje do marocké Casablanky. Z té se 9. července, opět po moři, přesouvá do Gibraltaru. Přestupuje na palubu Davida Livingstona a ve skupině 30 letců, kteří patřili k elitě československého letectva ve Francii, a se 14 mechaniky odjíždí do Velké Británie. Tato skupina později položila základ 312. stíhací perutě R AF. Po takřka měsíční plavbě, kdy trasa konvoje byla volena s ohledem na nebezpečí útoku německých ponorek, přistál 5. srpna 1940 ve waleském Cardiffu.
V září je odeslán k nově ustavené 312. peruti. V hodnosti desátníka zde pracuje nejdříve jako letecký zbrojíř, později přechází na funkci mechanika. Za vzorné plnění povinností je postupně povyšován až na rotmistra. Zraje v něm odhodlání stát se stíhačem. Jeho touha je vyslyšena v létě 1942, kdy je odeslán do Kanady k pilotnímu a stíhacímu výcviku. Po jejich absolvování se vrací zpět do Británie a 3. července 1944 je zařazen ke 313. peruti.
Jednotka se v té době nacházela na letišti Lympne v jihovýchodní Anglii, ale zdejší pobyt neměl mít dlouhého trvání. O týden později se stejně jako zbylé dvě československé perutě přesunula na odpočinek. S ní i Sgt Kauer. Místem přesunu byl daleký sever, Orknejské a Shettlandské ostrovy. Život na severu plynul velice klidně, nebylo zde ale možno zasáhnout do bojů proti nepříteli. Blýskáním na "lepší" časy bylo převelení do North Wealdu ke 310. peruti 5. září.
Ta byla v sektoru 11. skupiny již několik dní v plném nasazení při doprovodech bombardérů nad severní Evropu. Činností nepřítele a vlivem nepříznivého počasí ale během několika dní ztratila čtyři piloty6). Náhradou za tyto ztráty byl příchod Sgt Kauera spolu s F/Sgt Nagym od třistatřináctky.
Příchodem k peruti začalo Jaroslavu Kauerovi "pravé" období stíhače. Během podzimních a zimních měsíců se zúčastnil velkého množství bojových operací, v převážné většině dálkových doprovodů. Průběh těchto misí býval až na silný nepřátelský flak a proměnlivé počasí poměrně klidný. Luftwaffe už sice neměla sílu zasahovat proti každému útoku ze strany Spojenců, občasné potíže však působily vlastní stroje. Dlouhé lety na hranici doletu7) kladly na Spitfiry značné nároky. Staly se především důkladnou prověrkou odolnosti motorů a schopnosti pilotů hospodařit s palivem. Při jedné z takovýchto akcí, již zmíněném Ramrodu 1328 12. října se lehce zranil. Krátce předtím byl povýšen na Flight Sergeanta.
Ke svému poslednímu letu odstartoval v sobotu 23. prosince 1944. Byl sice čas vánoc, válka si ale žádala své. Toho dne byl na programu Ramrod 1414. Wing z North Weald pod vedením W/Cdr Hlaďa DFC měl poskytnout ochranu 153 Lancasterům od 3. group Bomber Command při jejich náletu na nádraží v německém Trieru.
Za pěkného počasí odstartovalo ve 13.00 po dvanácti Spitfirech z 310. a 313. perutě a zamířilo nad Belgii, na místo srazu s bombardéry. Vzdálenost k cíli ležícímu nedaleko hranic Německa s Lucemburskem opět nutila piloty myslet na spotřebu pohonných hmot jejich strojů. Dal se očekávat více než tříhodinový let8). Ještě než spolu s "velkými bratry" dosáhli oblasti shozu bomb, naskytl se většině z nich pohled na probíhající tankovou bitvu v ardenských lesích, kterou se Německo snažilo rozvrátit spojeneckou frontu.
Útok na trierské seřaďovací nádraží proběhl bez větších komplikací. Lancastery shodily svůj smrtonosný náklad skrz slabou vrstvu oblačnosti a s mračny dýmu ze zdevastovaného nádraží v zádech otočily k domovu. Přestože se bombardování jevilo jako velmi přesné a koncentrované, místní deník jej prohlásil za nejhorší nálet na město v průběhu války. Obsluhy flaku pálily poněkud nepřesně, jeden zásah se jim ale povedl. Po přímém zásahu explodoval 9 km severozápadně od Bitburgu stroj WP-V F/O Floyda z 90. perutě. Všech osm členů osádky zahynulo.
Při návratu začaly řídnout také řady třistadesítky. Na B.67 v Urselu přistáli dva její členové, další dva sedli později v Manstonu. Všichni pro nedostatek paliva. Před přeletem francouzského pobřeží, nad Pas de Calais se S/L Hartmanovi se stejným problémem ohlásil i F/Sgt Kauer. Odpovědí mu byl rozkaz, aby přistál na nejbližším letišti, nebo vzhledem k nastupujícímu šeru a zhoršující se viditelnosti ze svého stroje vyskočil. Kauer zamával křídly a zmizel ostatním z dohledu. Ostatní pokračovali dále k North Wealdu, kde přistáli v 16.10. Ve večerních hodinách sice z Manstonu a Urselu dorazili zbylí čtyři piloti, stále však chyběl Kauer. Nejprve přišla zpráva, že je v pořádku a nezraněn, později 85. group hlásila, že zahynul při havárii 3 míle jižně od Boulogne s/M. Co se nad Francií odehrálo?
Poté, co se odpoutal od perutě, snažil se přistát na letišti Alprech, situovaném těsně u pobřeží La Manche v blízkosti Le Portel a Boulogne s/M. Tato poměrně málo známá základna sloužila před válkou jako záložní letiště perutím AB1 a AB3 francouzské Naval Air Service. Výzbroj těchto perutí tvořily bombardéry Vought 156F. 10. května 1940 v den zahájení německého "Blitzu" byla základna bombardována, přičemž bylo na zemi zničeno všech 12 Voughtů z AB3. Po okupaci byla Luftwaffe využívána jen sporadicky.
Přistání se ale Kauerovi nezdařilo. Těžko už dnes zjistíme zda proto, že pohonné hmoty došly v tu nejnevhodnější chvíli, nebo bylo příčinou počasí, faktem je, že krátce před čtvrtou odpolední havaroval nedaleko letiště, na poli místního farmáře. Ze zdemolovaného Spitfiru MH8789) ho vytáhli polští vojáci z kanadské divize, kteří na místo neprodleně přispěchali. S těžkými zraněními byl naložen do sanitky a převezen do nemocnice v Saint Omer. Zde ale krátce poté zraněním podlehl. Štěstí, které měl za podobné situace před dvěmi měsíci, jej opustilo. Zase jedna matka ztratila syna...
I přes úmrtí nebylo všem tragédiím kolem F/Sgt Kauera konce. Jako každý letec, měl i on u sebe identifikační známky pro dodatečné zjištění jeho případné totožnosti. Ty buď zůstaly někde ve vraku, pravděpodobně mu ale byly odebrány během krátkého pobytu v nemocnici a ve válečném chaosu zmizely. Snad vzhledem k tomu, že jej k převozu do Saint Omer nakládali Poláci a snad i k jeho případně vyřčeným slůvkám a větám v mateřštině (né nepodobné polštině), které mohly nemocniční personál zmást, byl po smrti převezen do Boulogne a na místním hřbitově pohřben jako neznámý polský letec!
Marně čekali Kauerovi příbuzní na jeho návrat do osvobozené vlasti. První zprávu o jeho osudu se dozvěděli od kamaráda z dob pilotního výcviku v Kanadě, P/O Karla Lambertona. Dalšími střípky do mozaiky o jeho konci byly informace od S/Ldr Hartmana DFC, které získali v srpnu při pražské přehlídce navrátivších se letců RAF. Stále ale nebylo jasné, kde je pohřben.
I přesto, že v operačních záznamech perutě a základny North Weald bylo zaznamenáno již několik dní po osudné akci místo jeho havárie a fakt, že při přistání zahynul, byl oficiálně veden jako nezvěstný nad mořem nedaleko Boulogne s/M. Takto byla informována i rodina. Jméno F/Sgt Kauera bylo vyryto na panelu č. 219 památníku letců v Runnymede. Starší bratr Jan se sice jeho hrob snažil nalézt, ale bez úspěchu. Několikrát písemně kontaktoval starostu Saint Omer a správce válečného hřbitova v blízkém Longuenesse. Oblast také krátce po válce navštívil, ale hledal opět v Longuenesse, v čs. oddělení místního válečného hřbitova. Marně. Zdálo se, že hrob již nebude objeven.
Záležitost se znovu "rozhýbala" až na začátku 90. let, v souvislosti s připravovanou knihou Zemřeli jsme pro Anglii Manuela van Eycka. Ten se o Kauerově havárii zmínil v boulogneském regionálním tisku, kde prosil o případné informace k ní. Zpráva našla odezvu u J.-P. Durieze, místního leteckého historika. Pro něho byla důležitá informace o Kauerově transportu do nemocnice v St. Omeru. Nejprve začal pátrat v jejím archivu, úspěch ale přineslo až nahlédnutí do starých záznamů hřbitova Saint Martin v Boulogni s/M, kde nalezl zprávu o hrobu 435, do něhož byly uloženy ostatky neznámého polského letce 24. prosince 1944. Ty ale byly po válce převezeny na polský národní hřbitov v Grainville-Langannerie v Normandii. S těmito informacemi se van Eyck obrátil na Commonwealth War Graves Commission, odkud po čase přišlo potvrzení, že se opravdu jedná o F/Sgt Jaroslava Kauera. Poté, co byla zjištěna totožnost pilota, snažily se francouzské úřady, které spravovaly hřbitov v Grainville-Langannerie, přemístit ostatky na čs. vojenský hřbitov v La Targette u Arrasu. Rodina ale prostřednictvím CWGC požádala, aby byl F/Sgt Kauer, jakožto příslušník RAF pohřben mezi britské padlé. V březnu 1993, za účasti několika členů CWGC byly ostatky exhumovány a nakonec převezeny zpět do Boulogne s/M na Východní hřbitov. Po takřka 50-ti letech tak jeden neznámý letec ztratil anonymitu ...
 Jaroslav Kauer je pochován v hrobě 10.B.14A, nedaleko dalších dvou československých stíhačů, Sergeantů Pavloviče a Zaufa.
Mé poděkování za pomoc při přípravě článku patří sestře Jaroslava Kauera paní Anně Výlupkové, francouzskému historikovi Jean-Pierru Duriezovi a Julianu Rixonovi z Public Record Office.
Poznámky :
1) 64., 126. a 312. peruť
2) Howard Arthur Cooper Bird-Wilson, 6 sestřelů
3) Lancastery od 7., 166., 582. a Halifaxy od 415., 432. perutě
4) Stroj patřící 313. peruti pilotoval F/Sgt Svoboda
5) Nebyl jediným Spitfirem Mk.IX, který byl při této akci a z téhož důvodu zničen či poškozen. Při nouzovém přistání na poli nedaleko Ramsgate poškodil svého Spitfira MH488 W/O G. Patterson ze 124. sqn
6) 31. 8. F/S Řehoř, 3. 9. W/O Škach, 5. 9. F/O Kaňovský a W/O Kamínek
7) Cca 1580 km s přídavnou 90galonovou nádrží
8) V případě nedostatku paliva mohli přistát na předsunutých základnách 2. TAF na již dobytém belgickém a holandském území. Na letiště jako B.65 Maldeghem a B.67 Ursel také čs. perutě od prosince 1944 několikrát dočasně přelétly, aby odtud startovaly k samotným doprovodům a zkrátily tak svůj let k cíli.
9) Letoun vyrobený v říjnu 1943 sloužil od 12.12. u polské 308. perutě, od 29.5.1944 pak u 80. perutě. Třistadesítka ho převzala 4. 9. toho roku.
10) Hlášení od 85. group
11) Správa válečných hrobů Commonwealthu
Prameny :
1. Osobní korespondence
2. Public Record Office: fondy AIR, Kew
3. M. Middlebrook: The Bomber Command War Diaries, Leicester, 1996
4. N. L. R. Franks: RAF Fighter Command Losses - Volume 3, Leicester, 2000
5. E. B. Morgan & E. Shacklady: Spitfire the History, Stamford, 1987
6. J. J. Halley: The squadrons of the RAF & Commonwealth, Tonbridge, 1988
7. R. Darlington: Noční jestřáb, Most, 1993
8. M. F. van Eyck: Zemřeli jsme pro Anglii, Praha, 1993
9. J. Rajlich & J. Sehnal: Stíhači nad Kanálem, Praha, 1993
10. J. Rajlich: 310. stíhací peruť, Plzeň, 1994
11. J. Rajlich: Na nebi sladké Francie 1. a 2. díl, Praha, 1998
12. P. Možný: Deník Region, 1995
13. G. Svoboda: Čs. válečné hroby v zahraničí, 1996
|
