Jdi na obsah Jdi na menu
 

8.6. 1972 - Ján Mičica

Datum události:8.6. 1972

Místo události:vzdušný prostor Československa

Poloha pomníku: letiště Martin - Tomčany

Společnost: Slov - air

Let: pravidelná linka Mariánské Lázně – Praha – Bratislava – Lučenec

Letoun: L-410 A Imatrikulace OK-ADN

Letoun pocházející z nulté série výrobního čísla 00-04 někdy takyok-adn-1.jpg značeno 710004. Jeden z prvních letounů nasazených do běžného provozu na vnitrostátních linkách společnosti Slovair. Do rejstříku zapsán poprvé dne 29.7.1971 a u Slovairu až do 1.1.1976. Od tohoto data letouny L-410 a linky Slovairu přešly pod Československé aerolinie (ČSA) u kterých létal až do 3.7.1981. V roce 1983 vypsán z rejstříku a od ledna 1983 sloužil jako učební pomůcka ve Vysoké škole dopravy a spojů v Žilině(VŠDS Žilina)  a umístěný byl jako simulátor v exteriérech této školy na letišti Žilina-Hričov. Následně byl v roce 1995 získán pro letecké muzeum na letišti Martin - Tomčany kde se nachází do dnešních dnů.

Osádka:

jan-micica.jpgJán MIČICA

pilot - kapitán       

* 7.2. 1920 Zástraní/SK/    + 8.6. 1972

První letecké krůčky začal již před válkou, kdy začal výcvil jako plachtař na známém Straníku u Žiliny. Výcvik zde ukončil v roce 1936 a působil zde jako plachtařský instruktor. Motorový výcvil prodělal na letišti v Žilině  v roce 1946. Létal  Po absolvování motorového pilotního výcviku se mu létání stalo povoláním a létal  u organizace DOSLET jako pilot-vlekař. V roce 1954 létal na typu Fairchild UC-61, z něhož vysazoval parašutisty. V roce 1955 přešel na typ Aero C-3A a po dostatečném získání praxe přešel v roce 1957 k Československým aeroliniím. Zahynul během svého milovaného povolání a opustil manželku a tři děti. Byl pohřben v rodné obci Zástraní.

 

Dominik CHROBÁK  druhý pilot  *1.5. 1928 Skalité

Narodil se v chudém Kysuckém kraji  a vyučil se na prodavače. Po vojně nastoupil do dílny zabývající se vývojem motocyklů aale záhy ho zlákalo letectví a tak se s chudého chlapce stal vlastní pílí a houževnatostí pilot. Absolvoval dopravní průmyslovku, prodělal pilotní výcvik a jako pilot instruktor a práškovací pilot s letouny Piper L-4, L-60, Z-37 , An-2  a po kurzu přístrojového létání přechází jako dopravní pilot na typ Aero 45. Odtud už byl jen krůček k nově zaváděným L-410. V době události teprve jako dopravní pilot  začínal achrobak-2.jpg na typu L-410 se teprve zaškoloval a měl na něm nalétáno velmi málo hodin. Úspěšně vyřešil těžkou situaci kdy krev zastřeleného kapitána zkratovala některé systémy včetně radiostanice, s pistolí za hlavou bezpečně přistál na neznámém  letišti, prvním  které spatřil. Za toto přistání a její zdárné vyřešení obdržel vyznamenání za statečnost. Stále žije jako důchodce v Povážské Bystrici kde až do roku 2010 si přivydělával ke svému důchodu. Za svou pilotní kariéru absolvoval více jak 15 tisíc letových hodin při 50000 startech a přistáních.

 

Cestující - únosci:

 

 

Všichni únosci byli z Prahy a byli ve věku 18 až 23 let. Skupinu spojovala záliba v undergroundové hudbě. Znali se přibližně jeden rok a nebyli spokojeni se situací v Československu a od počátku roku 1972 začali plánovat útěk z republiky.

 Lubomír Adamica (23) – Autor myšlenky únosu letounu. Narodil se v Trenčíně na Slovensku. Od začátku roku 1969 do května 1971 byl v emigraci, zdržoval se v NSR a USA. Procestoval Hamburg, New York, San Francisco až po Havaj. Během pobytu v USA získal zkušenosti s užíváním drog – marihuanou, hašišem, LSD i heroinem. Rovněž byl v minulosti v péči psychiatrů, protože se dvakrát pokusil o sebevraždu. Podle západoněmeckých jakož i československých orgánů činných v trestním řízení byl charakterizován jako vůdce skupiny únosců. Po doručení obžaloby z vraždy spáchal ve vyšetřovací vazbě sebevraždu oběšením. Jeho dopis na rozloučenou, určený rodičům, byl plný lítosti. Během jednání před soudem byl znalci charakterizován jako těžce psychicky narušená osobnost. Soudního přelíčení se nedočkal. V noci z 12. na 13. ledna 1973 se ve své cele v Bayeruthu oběsil

Jiří Beran (21) – před uzavřením hranic v září 1969 měl dva pokusy o emigraci, žil v Mnichově.

Jiří Vochomůrka (21)

Milan Trčka - V německém vězení si podřezal žíly a spolkl nadměrnou dávku prášků

Jaromír Ferbl (18) – nejmladší ze skupiny.

Jaromír Dvořák – v Československu měl problémy se zákonem kvůli neplacení výživného.

František Hanzlík (21)

Alena Heinzová – dcera příslušníka VB, obstarala obě pistole, které ukradla svému otci. Jednu z nich propašovala do letounu.

Olga Setnická (19) – měla s sebou dítě, jednu z pistolí propašovala v dětském kočárku.

Alena Černá (22) – prodavačka.


Cestující:


JUDr. Klementis – vedoucí obchodního provozu společnosti Slovair

Ing. L. Smrček – hlavní konstruktér letounu L-410 z podniku Let Kunovice

J. Jáhn – malíř pokojů z Městského stavebního podniku Mariánské Lázně

J. Hrubý – student hotelové školy v Mariánských Lázní

Popis události:

micica-pomnik-1.jpgV úterý dne 6.června 1972 odletěli Adamica, Kerbl, Heinzová a Setnická se svým malým dítětem z Prahy do Mariánských Lázní dopravním letadlem L-410 společnosti Slov-Air, tedy letounem stejného typu, jaké měli o dva dny později unést, aby provedli testování úrovně zajištění bezpečnosti, zvláště pak zda je možné do letadla vnést zbraně. Protože ale kontrola na letišti v Praze se ukázala nad očekávání důkladná - zejména bylo použito rentgenové zařízení.Proto se rozhodli unést letoun na trati z Mariánských Lázní, kde oproti Praze byla prováděna pouze fyzické prohlídce a ženy dokonce ani to ne.

Letadlo odstartovalo z Mariánských Lázní dne 8.6.1972 krátce před 16:00. Adamica si v 16:04 svlékl bundu a tím dal svým společníkům signál ke zmocnění se letadla. Tehdy únosci, domnívající se, že v letadle je přítomen ozbrojený příslušník SNB - protože ti v 70. a 80. letech příležitostně provázeli lety čs. dopravních letadel - zaútočili skleněnými láhvemi Coca-Coly na ostatní cestující. Jiří Beran udeřiladamica.jpg láhví Coca-Coly vedle něj sedícího cestujícího, Trčka zaútočil na cestujícího sedícího před ním. Adamica a Vochomůrka, vyzbrojeni pistolemi, propašovanými do letadla, přistoupili ke kokpitu, snažíce se vynutit si na posádce změnu kurzu. Strhli členům posádky sluchátka a namířili na ně zbraně. Následně došlo v krátkém časovém intervalu k dodnes nevyjasněnému sledu událostí, jejichž výsledkem byl výstřel Lubomíra Adamici. Podle  vyšetřování bavorské kriminální policie Adamica střelil Mičicu do krku bezprostředně v momentě, kdy se ho za Mičicou sedící JUDr. Klementis pokusil zneškodnit.

Z rozhovoru JUDr. Klementise pro deník Rudé Právo ze dne 12. června 1972 – Asi 8 minut po startu jsem slyšel jako několik osob povstalo ze svých míst. Kolem mě proběhl vyšší mladík a vrhl se zezadu na kapitána letadla J. Mičicu, který seděl přede mnou. Okamžitě jsem ho chytil kolem pasu a snažil jsem se ho zezadu odtáhnout od kapitánova sedadla. Mladík se otočil, prudkým úderem do obličeje mě srazil na sedadlo. Další osoba mě chytila ​​kolem krku a začala škrtit. V tomto sevření jsem byl držen až do přistání. V momentě, když jsem byl sražen a zezadu škrcen jsem si všiml, že drží v ruce pistoli. Vyhrožoval mi, že mě zastřelí, pokud se pohnu. Pak se bleskově otočil zpět ke kapitánovi letadla a ve velmi krátkém intervalu zazněl výstřel.", který usmrtil kapitána letadla Mičicu. Adamica pravděpodobně přiložil kapitánovi ke krku pistoli Browning 7,45 mm a vyzval ho, aby změnil kurs letadla do Západního Německa. Mičica pravděpodobně jakmile ucítil na krku zbraň instinktivně učinil rukama obranné pohyby a došlo k výstřelu. Kapitán byl zasažen do krku ze vzdálenosti 1,5 cm. Střela přetrhla vnitřní větev krční tepny, přerazila průduchy, pravou klíční kost, roztříštila žebro a vyšla 10 cm nad pravou prsní bradavkou. Ján Mičica zemřel v důsledku vykrvácení chrobak.jpgběhem několika minut. Po výstřelu převzal řízení 2. pilot Dominik Chrobák. Adamica na něj křičel: "Mně je nyní všechno jedno, mně už na životě nezáleží." Po 26 minutách asi v 16.30 hod přistáli na malém letišti nedaleko bavorského města Weiden. Adamica s dalším pachatelem  ihned po přistání letoun opustili a pokusili se z letiště uniknout ale po chvíli byli v blízském lese německou policií zadrženi.
 
 
Pro 9 pachatelů, kteří předstoupili před soud, žádal prokurátor Wilhelm Meier tresty 5 až 12 let. Odsouzeni byli k trestům odnětí svobody v rozmezí 3 až 7 let. Západoněmecká justice nevyhověla žádosti vydat pachatele ke trestnímu stíhání do Československa. Někteří únosci byli propuštěni po odpykání poloviny trestu. Nemohli se ovšem vrátit do Československa. Až v roce 1990 dostali všichni od prezidenta Václava Havla milost.
 
Vyšetřování v Československu konstatovalo několik závažných chyb.

První chyba – letiště v Mariánských Lázních nebylo vybaveno detektorem kovů, což velmi usnadnilo propašování pistolí na palubu letounu. Únosci to nejdříve testovali na letišti v Praze. V tašce měli kousek trubky, který ovšem detektor zachytil. Proto se rozhodli pro letiště v Mariánských Lázních.

Druhá chyba – příslušníci bezpečnosti nereagovali na telefonát ředitele letiště. Skupina cestujících se zdála podezřelá pracovnici, která prodávala letenky a ředitel  varoval před ní bezpečnost ta však na telefonát nereagovala.

Třetí chyba – letouny L-410 neměly oddělenou kabinu pro piloty od prostoru pro cestující. To usnadnilo únoscům přístup k pilotům.

Celá událost posloužila jako předloha pro jeden z dílů seriálu Třicet příběhů Majora Zemana - příběh Mimikry, díky kterému je tento příběh poměrně dobře známou záležitostí. Celá událost je zde však značně upravena a zneužita státní bezpečností.

 Celou událost připomněl v roce 2007 deník AHA a v roce čtyřicátého výročí v roce 2012 díky výstavě v centru DOX opět se tento případ objevil na stránkách  bulváru. Bohužel však byl důraz kladen především na osud únosců a na to jak byl příběh využit totalitním režimem a zkreslen v  seriálu Major Zeman. Nad tím, že zahynul naprosto nevinný pilot se nikdo nepozastavil.

Tento článek tak je sepsán nejen jako popis události, kterou připomíná téměř zapomenutý pomníček na letišti Martin - Tomčany, ať už se událost stala jak stala, ať už výstřel vyšel náhodou nebo záměrně, a i kdyby data v tomto článku byla třeba nepřesná, hlavním cílem článku bylo  především vzpomenout na pana kapitána Jána Mičicu.

Pane kapitáne Jáne Mičico - Nezapomeneme!!!

 

 8.6. 2012 - 40 let od události

Je 17.31 , před hodinou uplynulo 40let od této smutné události. Včera jsem vložil na pomníky letců vzpomínku na Jána Mičicu. Popis události, sepsaný z nejrůznějších pramenů. Tím bych mohl skončit, ale nějak se nemohu s tím vyrovnat. Pořád na tuto událost musím myslet. Na pilota a nejen na něj,  i na únosce. Snažím se vcítit do pozice protagonistů tohoto smutného případu, tisk si sice vzpomněl na tuto událost ala  je mě z toho bohužel nějak  smutno. Především proto, že ať se to stalo jak stalo, ať už výstřel vyšel schválně nebo nešťastnou náhodou, nebo ať už si  to propaganda využila podle sebe jak chtěla,  je jisté, že  Ján Mičica byl naprosto zbytečná nevinná oběť a nikde nikdo se nad tím nepozastavil. Pokud by se sestavoval žebříček těch nejnesmyslnějších obětí při výkonu pilotního povolání v Československu, pan kapitán Ján Mičica by se ocitl možná úplně nejvýš. Nepřísluší mi únosce jakkoli soudit, ale  únoscům dávám osobně za neodpustitelnou vinu zabití pilota. Bylo tisíce lidí co se situací tady nesouhlasilo a uteklo aniž by někomu ublížilo. Pokud unáším civilní letadlo na pravidelné lince s nabitou a odjištěnou pistolí pak musím počítat i s tím, že je možné, že se bude střílet, a že může zahynout někdo nevinný. Mohu se pouze domnívat jak to na palubě bylo, mohu si to domýšlet z výpovědí svědků. Únosci viní kapitána a tvrdí, že se bránil. Lze vinit člověka zodpovědného za let, že se bránil? Krom toho, kdo někdy seděl připoután v pilotní sedačce L-410 potvrdí jak asi ta obrana mohla být učinná ....
 Napsat článek o této události není vůbec jednoduché a stále mi to nedá spát a přemýšlím jak objektivně takový článek napsat a zda tedy psát či dokonce takový článek vůbec zveřejnit. Nakonec  však přeci jen zvítězilo zveřejnit neboť  Ján Mičica si to zaslouží. Nikdy by jsme na něj neměli zapomenout. Poprvé na těchto stránkách otevřu pod článkem okénko komentářů, neboť mne zajímá názor ostatních a jak se zdá s odezvy nejsem sám komu to nedá spát. Napiště  svůj názor na tuto událost. Slušně prosím.

                         V Praze dne 8.6. 2012 v 17.42 hodin                            Ondřej Knotek

 Zdroj a foto: wikipedia, internet, Bohdan Koverdynský -Únosy dopravních letounů, www.aeromuzeum.sk

 

 

Náhledy fotografií ze složky 8.6. 1972 - Ján Mičica

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

únos letadla a zabití pilota

(Franta, 13. 7. 2012 8:01)

Je strašné, že mnozí pisálkové-blogeři a bulvárníci- vytloukají všelijaký kanálový i politický kapitál z únosu letadla a zabití pilota, jenom aby plivali na předchozí režim. Tu jde o únos a vraždu- a v USA by za to dostali plyn, bez ohledu na různé obhajovací kecy. Byl by to federální zločin a basta. Měli zbraně pro srandu?
Váš komentář považuji za objektivní.

Názor

(O.Šamárek, 9. 7. 2012 19:02)

Musím říci, že narozdíl od výše uvedeného názoru (Vuz;11.6.2012) si nemyslím, že je možno vinit JUDr. Klementise z falešného hrdinství. Těžko říct, jak bych reagoval já sám, ale pochybuji, že bych nečinně přihlížel, jak únosce šermuje pistolí proti pilotovi. Jak známo, L-410 není přetlakován, létá tedy na poměrně nízkých hladinách, kde se vyskytují časté turbulence. Je tedy lépe sedět a čekat, jestli právě v turbulenci pistole nespustí?
Pokud někdo má v ruce odjištěnou zbraň, je v podstatě rozhodnutý, překročil určitou vnitřní hranici a k tragédii stačí velice málo. Z mého pohledu je odpovědnost 100% na únosci. Navíc mi není jasné tvrzení Vuz, jak mohla střela jít zespodu nahoru, pokud pitevní nález je takový, jak je zmíněno v článku.
Musím souhlasit s panem Knotkem- zbytečná oběť v době, kdy se skutečně dalo utéct, aniž by bylo třeba komukoli ublížit...