Je pondělí 13.června 1932. V Praze probíhá za velkého zájmu národa IX. všesokolský slet. O 1000kilometrů jižněji se z hladiny zátoky známé jako Boka Kotorska u obce Kumbor zvedá z hladiny hydroplán československé letectva. Za jeho řízením sedí rotný  Karel Slezáček. Spolu s ním jako střelec-pozorovatel letí četař Dušek. Jejich úkol je běžný let za účelem vleku vzdušného terče při ostrých střelbách protiletadlových dělostřelců. 

Československo si zde od roku 1927 pronajímá část námořní jugoslávské základny a pobřeží pro potřeby cvičných střeleb protiletadlových dělostřelců. Po provedení úkolu při návratu ze spolupráce s dělostřelectvem.

Naši letci toho dne plní svůj úkol a  standartně jak jsou zvyklí shazují po průletu nad základnou v Kumboru  z výšky 200 metrů  vlečný rukáv, sloužící jako terč. Vše jeví standartně ale následně však letoun náhle přechází z přímého letu do pravé zatáčky při současném klonění na hlavu. Pilotovi se daří srovnat a pokračuje v zatáčce doleva při stále větším náklonu až letoun naráží levým plovákem a křídlem na hladinu, načež se letoun začal okamžitě potápět. Na pomoc letcům ihned vyrazil čs.záchranný člun sloužící k lovení terčů, plavidla jugoslávského námořnictva a plnou parou k místu dorazil parník Hercegnovi, proplouvající okolo na pravidelné lince Kotor - Dubrovník. Díky jeho jeřábu se letadlo podařilo rychle vytáhnout a udržet na hladině.

Pozorovatel Dušek, který se z letounu dostal sám přežil se zraněním, rotný Slezáček bohužel zůstal v letounu a zemřel. Vyšetřování neodhalilo technickou závadu a na základě pitvy nebohého letce byla jako příčina stanovena zdravotní indispozice letce. 

Rotný Karel Slezáček byl pohřben na půdě jugoslávského království. Proč nebyl převezen domů se mi nepodařilo zjistit. Snad technické obtíže, snad rodina nevyžadovala. Někteří letci si přáli aby byli pohřbeni v místě svého skonu. Pravdou je, že při tragické havárii letounu Praga u Palerma oba letci navzdory velké vzdálenosti do vlasti převezeni byli. 

Karek Slezáček je tak zřejmě jediným československým a českým letcem, který zahynul v mírovém období ve službě a nebyl pohřben v republice. V roce 2018 jsme se proto rozhodli pokusit se najít více jak po 80 letech jeho hrob.  Čekalo nás pátrání v archivu. Našli jsme dost, ale stopu po přesném místě pohřbu se nám nepodařilo objevit. Jen vzpomínky pamětníků, kteří v Kumboru zažili důstojný pohřeb a tedy důka,z že pilot byl pohřben přímo v Kumboru. Mnoho nám nepomohlo ani pátrání po internetu na internetových chorvatských a srbských forech. Na kumborské základně dokonce stával pomník jugoslávským námořním letcům z této základny. Náš hrdina na něm uveden není  a nebyl. Jediné co se podařilo potvrdit, že záchranným parníkem byl skutečně parník Hercegnovi. Rozhodli jsme se tedy pro přímé pátrání v terénu.

Zvažujeme formu pátrání. Letecky do Tivatu nebo ještě lépe do Kumboru bližšímu a dostupnějšímu  Dubrovniku a zde si půjčit auto. To by bylo nejpohodlnější. Nakonec se nám vzdálenost nezdá tak hrozná, navíc chceme navštívit pomník našich vrtulníkářů u Tomislavgradu a v plánu byl i Kalinovik kde sloužil v roce 1913 můj prastrýc Engelbert. Auto se nám tedy jeví jako operativnější. Je srpen 2019, nasedáme do našeho expedičního Fordua vyrážíme  směr Černá hora. Navigace ukazuje takřka 14hodin a 1357kilometrů. Nevím proč, podobnost vůbec žádná, ale vždy když vyrážíme do takto vzdálené destinace a navigace ukazuje takovéto číslo, vybavuji si slova izraelských pilotů před startem jejich F-15 na nálet na Tripolis, kdy navigační počítač jejich strojů ukazoval číslo jaké se jen tak nevidí. Podobnost vůbec žádná. Co vidíte vy kdy vyrážite a cíl je daleko? :-) Pro nás to zatím rekord není. Při expedici Bretaň - po hrobech našich válečných letců byl Brest ještě vzdálenější. A to jsme ještě nebyli na půdě hrdého Albionu.

Cesta ubíhá, bohužel jsme museli jet v pátek a tak nás brzdí trochu kolony na Chorvatské hranici a následně před Zagrebem , kde nám pomáhá kamarád google a vyvede nás neuvěřitelnými silničkami a  ušetříme 2 hodiny času. Až po Karlovac slušný provoz, ale jak se blížíme k Jadranu je to lepší a lepší . Posádka spí, ale jsem odpočatý a nevadí mi to. U tunelu Sveti rok potkáváme českou rodinu  v nouzi. Jejich Pasat má defekt a pánovi se nedaří povolit kolo, neboť klíč je příliš velký a navíc tyč krátká a šroub velmi utažený. Pán nervózní,  dcery a manželka kupodivu stojí u auta s chladnou hlavou a nenadávají. Vyndaváme nářadí a pomoc je rychlá, kolo dole nové rychle obuté. Rodinka šťastně pokračuje na dovolenou a mi štastní z dobrého skutku pokračujeme. Cestu brzdí již jen 3 hodinová anabáze přez kratičký pobřežní úsek Bosny. Nedivím se chorvatům, že tak usilovně budují přemostění aby se dálnice na Dubrovnik tomuto úseku vyhla. Tohle musí turisty odrazovat. Projíždíme trochu ucpaný Dubrovnik a šplháme do kopce směrem na Černou horu. Všichni bystříme neboť se blížíme k dubrovnickému letišti Čilipi. Což nás nemůže jako příznivce letectví a příležitostné spottery nechat chladným. První vidíme jeho 3300metrů dlouho dráhu a následně moderní odbavovací halu. Staví se tu jako o život. Čas nás tlačí tak zde ale ani nezastavujeme. Chceme být v Kumboru ještě za světla .Po cestě ještě těsně před hranicí tipujeme kde asi bylo původní Dubrovnické letiště  Gruda u obce Konavle. Bylo v provozu od roku 1936 a létali sem i naše ČSA. Moc toho tady již z něj nezůstalo. Jen rovina v údolí pod horami a pár technických budov dává tušit kde asi bylo. Černohorský celník je prostě celník a más svou pravdu. Jediné čemu je jeho počínání dobré je kolona , která se tady tvoří. Nicméně večer jsme v Kumboru.

Ubytováváme se v hotelu 200 metrů od základny. To byl náš záměr a ač unaveni 19 hodin trvající jízdou, nedá nám to a vyrážíme ještě nasát atmosféru místa o kterém jsme tolik četli. Nutno připomenout, že u mola základny kotvil  v únoru 1918 i křížník Georg na němž se odehrál hlavní díl vzpoury námořníků v Boce Kotorské do níž tak výrazně zasáhl český němec František Rasch, rodák z Přerova. Základna již bohužel nestojí. Roste na jejím místě developerský projekt apartmánů Portonovi. Je to velkoryse pojatý projekt, který jsem měli možnost, tedy jeho první polovinu, vidět krátce po otevření. Zanechalo to na nás velký dojem. Pokud se to podaří udržet v čistotě bude to velmi pěkná destinace na dovolenou. Samozřejmě bychom raději našli základnu tak jak byla v době působení našich letců, ale čas nezastavíš. Pomník Jugoslávským letcům je bohužel rozebrán, neukázali nám ho ale tlak černohorských úřadů na jeho znovuobnovení je velký a dá se očekávat, že se stane součástí Portonovi.

Druhý den vyrážíme pátrat do Kumboru  za naším cílem. Místní pravoslavná komunita na nás jako na cizince sice kouká trochu nedůvěřivě, nemůžeme se zbavit dojmu, že oni mají spíš blíže k Rusku a přezto, že Černá Hora je součástí NATO, připadáme si jak když na našeho Karla Slezáčka koukají trochu jako na pilota letectva NATO, které je při společné minulosti se Srbskem bombardovalo. Naštěstí se nám, ale časem daří bourat předsudky a přesvědčit je, že jsme jejich spojenci. Bohužel to stejně pátrání nepomáhá. Pamětníci nejsou a hřbitovní knihy a kroniky zabavila v roce 1941 italská armáda , která tuto oblast okupovala. Prolézáme hřbitov nejen  v Kumboru, ale i v okolních obcích leč žádnou stopu se nám objevit nepodařilo. V Kumboru jediný nepopsaný a neoznačený starý hrob. Je to on? Přátelé v Kumboru slibují pátrat dál , obávám se, že jejich možnosti jsou omezené. 

Hledáme stopy i v Tivatu v námořním muzeu, ale tam se nám snaží prodat jen knihy o rakouských hydroplánech v Boce Kotorské. Víc neví. Přezto jim děkujeme za odborný výklad při návštěvě tohoto malého, pěkného a nesmírně zajímavého muzea. Kdy se mi suchozemci dostaneme do ponorky a dostaneme výklad od člena posádky. To se nezapomíná.

Další stopy hledáme v námořním muzeu v Kotoru. Opět velmi pěkné, ale o činnosti našeho letectva tu nikdo nic neví. Dokonce už ani na vzpouru v boce Kotorské tu není  žádná vzpomínka.  Hledáme  a dokumentujeme alespoň pamětní desky na budově soudu a věznice, které jsou zřemě jedinou připomínkou vzpoury. Samozřejmě ještě zamíříme  ke hrobu Františka Rasche . Místo vedle kotorského hřbitova je skoro až už nedůstojně špinavé. Holt jim to nic neříká. 

Další den věnujeme prohlídce poloostrova Luštěnica. Na něm  někde zřejmě stávali postavení našich protiletadlových děl, pro které létali naše hydroplány s Kumboru. Je to skutečně oblast historicky velmi neprobádaná a přitom v historii naší armády velmi zajímavá. Cestou zpět koupání u letiště v Tivatu. Pláž spíš průměrná, ale je to takový evropský Svatý Martin. Kde se vám poštěstí válet se v moři a nad hlavou vám startují letadla. Předposlední den naší expedice si pronajímáme motorový člun a vyrážíme z Kotoru obhlédnout Boku z moře. Samozřejmě nás zajímají technické památky, potkáváme výletní loď Aida. Město na moři. Děkuji loď krásná, ale asi to není dovolená co by nás lákala. Zastavujeme u Kumboru . Hrob rotného Slezáčka jsme bohužel nenašli, ale nevzdáváme se . Nyní mu na moři v místech kde zahynul věnujeme minutu ticha. Někde tady zahynul český pilot, mladý kluk, který zde zcela jistě prožíval šťastné dny své vojenské kariéry, protože jak vzpomínají pamětníci, byla to v Kumboru krásná služba. Karle nevzdáváme to. Nezapomeneme.....!!!!

Poslední den naší expedice se tak trochu smutně chystáme domů. Je tu krásně a my jsme neuspěli. Je nám slabou útěchou, že se nám daří najít nádraží v obci Zelenika kam putovali po železnici naše hydroplány. Letouny byly přelétávány každoročně do Sarajeva na klasickém kolovém podvozku, zde rozebrány a železnicí do stanice Zelenika kde končí trať v Boce Kotorské. Zde letouny byly přeloženy na loď a odvezeny do nedalekého Kumboru, kde operovaly již na plovácích . Do stanice Zelenika dnes již koleje nevedou, ale nádražní budovy jsou stále patrné a zachovalé, jen koleje nahradila pobřežní kolonáda.

Cestou zpět ještě zastavujeme u pomníčku našich vrtulníkářů u Tomislavgradu a pak už jen domů . 

Závěrem?  Hrob Karla Slezáčka se nám objevit nepodařilo. Přezto nepovažujeme expedici za nevydařenou. Navázali jsme kontakty, obhlédli místo a nasáli atmosféru místa kde se psali dějiny naší armády. V současné době pokračujeme v pátrání. Jednáme s vedením resortu Portonovi aby na pomníku  Jugoslávských letců bylo při jeho znovu obnovení i jméno našeho letce nebo případně aby zde byl připomenut nějakým jiným důstojným způsobem.

Pokud by někdo ze čtenářů měl k této události nějaké vzpomínky, materiály nebo informace prosíme podělte se. Rozhodně nás zajímají veškeré informace nejen k této letecké havárii, ale i k celému působení čs.armády v Boce Kotorské. 

Děkuji s pozdravem                                                                                                   Ondřej Knotek

Poděkování patří zejména : VHA Praha, Marcel Kareš a zejména panu Mudr.Schindlerovi za vzpomínky a fotografie z archivu jeho otce, který byl jedním z velitelů leteckého detašmánu v Kumboru, lidem z internetových for Paluba.info. Croinfo.net